Jak jsme si prožili maraton zápisů do školky

Napsala: Maminka Marcela, Praha 8 – Bohnice

Děti

Je to tady! Tři dny v kalendáři označené žlutým zvýrazňovačem. Tři úplně normální březnové dny, ale pro mě přesto tak důležité. Jdeme na zápis do školky! Po loňské neúspěšné misi nás to čeká letos znovu. Ovšem tento rok je to jiné, synovi byly už tři roky a rodičovská mi už skončila. Po šesti letech na dvou za sebou jdoucích rodičovských dovolených si hledám práci s nástupem od září a prostě doufám, že budeme mít letos štěstí. Z databáze školek jsem si vyjela čtyři mateřské školy nejblíže našemu bydlišti. Ještě vyzvednout evidenční listy u pediatra, samozřejmě na poslední chvíli, vyplnit žádosti o přijetí, zkontrolovat zbytek potřebných dokumentů, do desek si důležitě zakládám ještě synův rodný list, prohledávám kapsičky všech kabelek, ufff, v poslední konečně nacházím občanský průkaz. Jsem připravená.

Po loňské zkušenosti, kdy jsem byla přesvědčená, že přítomnost dítěte u zápisu je samozřejmostí a už ve frontě v druhé školce jsem úporně prosila do telefonu manžela, aby přijel z práce dřív a děti si vyzvednul, jsem si to letos zařídila jinak. Babička přichází na minutu přesně, dokonce jí podezřívám, že chvíli přešlapovala před domem, aby zvonek zmáčkla přesně v celou :-). Narychlo jí vařím kávu, servíruji domácí jablečný koláč. Ona se mě ptá, jestli jsem si pořádně pročetla hodnocení školek a jestli jsem se rozhodla správně. S povzdechem jí odpovídám, že mě to bohužel zase až tak nezajímá, mojí prioritou je někam syna zkrátka dostat. Předávám jí poslední instrukce a vyrážím. Mám v plánu stihnout všechny čtyři školky za jedno odpoledne.

První školka mě vítá veselou jarní výzdobou v oknech. V jednom z nich zahlédnu chlapečka, který na mě dělá dlouhý nos. Jak příznačné. Následuji šipku s nápisem „Zápis“ a vyběhnu schody do patra k ředitelně. U dveří je pár čekajících maminek a dvě malé holčičky, které spolu živě diskutují, která z nich má hezčí botičky. Za deset minut jsem na řadě, vcházím do prostorné kanceláře, kde mě vítá paní ředitelka ještě s jednou paní učitelkou. Předám jim potřebné formuláře, ony mě chválí za důkladné vyplnění a za pár minut se se mnou loučí se slovy „Dneska je teprve první den, syn je lednový, uvidíme, kolik přijde do středy starších dětí, bereme letos jen jednu třídu“. No, bezva.

Je krátce po půl třetí a já vyrážím do školky, kam chodí také moje dcera. Zápis se koná ve třídě „Sluníček“. Zde už mě ovšem čeká celkem výživná fronta, ale docela to uprašuje, prosím maminku stojící za mnou, zda by mi mohla podržet místo a vybíhám schody do patra ke třídě „Veverek“, abych vyzvedla Alžbětku. Paní učitelka mě chlácholí, že to určitě dopadne a že se nemám bát, že syna určitě vezmou. Trochu mě uklidnila. Fronta se mezitím o dost posunula a za chvíli přicházíme na řadu. Opět stejný rituál a při bodování vytahuji z rukávu svoje eso – máme bod navíc za sourozence v této školce!

A jde se dál. Po cestě nechávám dceru na hřišti s babičkou a se synem. Šimon mi stačí podstrčit buchtu z písku, kterou mi upekl a kafe z trávy, kterou natrhal, takže pokračuji dál…občerstvená. Je krátce před 16. hodinou, když vcházím do další školky. Fronta asi o deseti lidech, ovšem maminka asi druhá od konce mi náhle oznamuje, že ona je prý poslední, koho tento den vezmou, další ať přijdou zase zítra. Zbývá zhruba hodina do konce zápisu. Chvíli čekám a po nějaké době to dobrovolně vzdávám, protože tady to opravdu dělají hodně napínavé, když za 15 minut mého čekání odbavili jen jednu babičku. Chci stihnout ještě poslední školku, protože je nejdál a zítra už by mi to nevycházelo časově.

Dobíhám autobus a jedu přes půl sídliště do poslední školky. Je krátce před 17. hodinou, když vcházím do kanceláře, nikde nikdo, jen v ředitelně sedí paní ředitelka s razítkem a pěknou hromádkou přihlášek před sebou. Po chvíli mě vyprovází se slovy, že tady ho s největší pravděpodobností nevezmou, protože jen za dnešek by naplnili třídu staršími dětmi, než je náš Šimon.

Domů jdu pěšky, nikam už nespěchám, děti předala babička manželovi, potřebuji si odpočinout a trochu srovnat myšlenky. Jsem unavená a štve mě, že musím ještě s tou poslední přihláškou druhý den. Odvézt Alžbětku na kroužek a se Šimonem vystát frontu ve školce na druhé straně sídliště a zase se pro Alžbětku včas vrátit. Ach jo.

V tom mi začne zvonit telefon. Volají mi z jedné školy, kde jsem se ucházela o práci, že o mě mají zájem a jestli tedy můžou počítat s tím, že v září nastoupím. No to snad není možné?! Zrovna dneska! Zbytek cesty domů jsem jako v tranzu :-). Nemůžu se dočkat, až tu novinu povím manželovi. Těch pár týdnů, než se ale dozvím verdikt ze školky, bude hodně hodně dlouhých...

mateřská školka